Bylinkářství 4. a 5. ročník
Skripta pro výuku 4. a 5. ročníku bylinkářství
Máta peprná
Roste na březích a v příkopech, pěstuje se v zahradách. Máta peprná je vytrvalá jednou z nejstarších léčivých bylin a znali ji již staří Egypťané. Pravděpodobně pochází ze západní Evropy, konkrétně z Anglie.
Kvete od července do září a jen málokdy roste volně v přírodě. Především se jí daří ve vlhké půdě v polostínu, ale může se vyskytovat i na sušších a slunných místech. Ze semen obvykle nevyrostou životaschopné rostliny, nejlépe se rozmnožuje dělením trsů, řízky nebo oddenky, většinou na jaře nebo na podzim. Pro svůj růst potřebuje hodně prostoru, a proto se nejčastěji pěstuje v květináčích, aby nezastínila ostatní rostliny. Jakmile se rozroste, už nepotřebuje téměř žádnou péči.
Čerstvé listy můžeme trhat celé léto. Nať se stříhá těsně před květem, nejlépe v poledních hodinách, protože tehdy obsahuje nejvíc silic. Za vhodného letního počasí tato rostlina dorůstá a může se sklízet podruhé.
Má blahodárné účinky na činnost trávicího ústrojí. Máta pomáhá odstraňovat křeče, povzbuzuje vylučování trávících šťáv, působí protizánětlivě a proti nadýmání. Též podporuje funkci jater, slinivky břišní a žlučníku.
Inhalace máty pomáhá při zánětech dýchacích cest. Mentol vyvolává také pocit chladu a znecitlivuje, proto se ztrácí nepříjemné pocity jako je například svědění. Při nechutenství se podává mátový čaj, máta působí i proti nespavosti, stresu a bolestem hlavy.
ZPŮSOBY UŽÍVÁNÍ
Čaj - 3 lžičky řezaných sušených listů přelijeme ½ l vařící vody a necháme 15 minut louhovat. Pijeme neslazený, 2 šálky denně
Mátové bonbóny proti kašli
120 g medu, 100 g krystalového cukru, 2 lžíce velmi silného mátového čaje, šťáva z poloviny citrónu
Med, krystalový cukr a citrónovou šťávu vaříme tak dlouho, až při zkoušce drátěným očkem získáme tzv. velkou perlu. To znamená, že kapka cukru s medem na talíři tvrdne. Přidáme 2 lžíce velmi silného mátového čaje nebo 2 lžíce mátové šťávy s lihem (1:1). Ještě chvíli povaříme a pak hmotu vylijeme na navlhčenou nebo namaštěnou desku, mokrým nebo namaštěným nožem krájíme na kostičky a po ztuhnutí ji ukládáme do sklenic pod víčko, aby nezvlhly.
Tyto mátové bonbóny jsou velmi dobré proti kašli a při nachlazení.
Kaktusovník bodavý
Tato zahradní rostlina, jejíž původem je však les, je vysoce nebezpečná, jejíž nejhlavnějším nebezpečím pro nás jsou samovolně vystřelované zelené ostré trny, které vyrůstají z jejího zeleného povrchu, podobají se na o něco více ostré jehlice. Tato rostlinka je mohutná a dosahuje dva až tři metry do výšky. Má velké zelené až hnědé, podlouhlé a eliptické listy, které jsou uspořádány nepravidelně, jsou hustě naskládané po celé délce rostliny.
Ve vhodných podmínkách může rozkvést zelenobílé květy, které kvetou pro změnu v noci. Dobře se jim daří, pokud se zalévají nanejvýš jednou týdně, při čemž se jedná o rostliny náročné na pěstování a ošetřování. Kouzelníci tuto rostlinu pěstují pro užitek z jejich jedu, který se nachází v jejich šťávě. Je účinný proti škůdcům v zahradě, mnohokrát byl však v minulosti využit jako jed.
Plícník lekářský
Plicník patří mezi trvalky. Můžeme ho najít například ve světlých listnatých lesech, v lipových hájích, na okrajích lesů, nebo v křovinách. Má rád výživnou písčitou až jílovitou půdu, nevadí mu půda sušší ani vlhčí. Kvete od března do května.
Roste téměř v celé Evropě vyjma Britských ostrovů, od Francie po Ukrajinu, na severu po jižní Skandinávii, na jihu po severní Itálii a Bulharsko.
Plicník byl ve středověku oblíbenou a hojně používanou léčivou rostlinou, dnes je jeho význam nepatrný. Používal se především při plicní tuberkulóze, při kašli, chrapotu, zánětech průdušek a průduškovém astmatu. Usnadňuje totiž odkašlávání, uklidňuje a chrání sliznici, má protizánětlivé a dezinfekční účinky. Mimoto působí také slabě močopudně a zvyšuje srážlivost krve.
Plicník se proto používal také ve směsích s jinými rostlinami, např. jitrocelem, přesličkou, podbělem, fenyklem apod.
K zevnímu použití se připravuje zápar nebo odvar, slouží k omývání hnisajících ran a hemeroidů, kde se uplatňuje změkčující a svíravý účinek plicníku, používá se i k přípravě teplých obkladů.
Mimbulus Mimbletonia
Mimbulus Mimbletonia je ostnatá rostlina řadící se pod sukulenty (kaktusovité). Zdužnatělý stonek, spíše podlouhlý, dorůstá malé výšky, maximálně 10 centimetrů. Původ této rostliny je na blízkém východě, v oblasti Mezopotámie/Asýrie, na břehu řeky Tigris. Tato rostlina je čistě pouštní, vyskytovala se spíše na přechodu tamních pouští a stepí u Tigridu. Nejsou známky o tom, že by se usadila mimo tuto lokalitu. Preferuje polohlinité suché stepi a roste výhradně na slunných stanovištích. Dnes už je tato rostlina spíše pokojová.
Rostlina je vytrvalá, jakmile se někde usadí, vydrží tam třeba i několik let. Vzhled rostliny se dá popsat jako obyčejný malý kaktus s výrazně šedivým zabarvením. Po celém povrchu nadzemní části rostliny se nacházejí malé jamky, ze kterých rostou vždy tři jehlice, do různých stran. Tyto jehlice slouží k obraně rostliny, stejně jako tmavě zelená tekutina, jež je nazývána mrvomíza, která z ostnů začne stříkat kdykoliv, kdy se rostlina cítí ohrožená. Tato tekutina je charakteristická svým silným zápachem. Podzemní část rostliny není tolik výrazná, jelikož z důvodu minimální potřeby vody a hlavně častém kořenění do písčitých půd nemá hluboké kořínky.
Rostlina jako celek se využívá hlavně pro dekorativní účely, je zvyklá na teplotu vzduchu okolo 24°C (cca 75°F). Zároveň, mrvomíza, která jí proudí z ostnů, se používá jako přísada do některých lektvarů.
Jmelí bíle
Jmelí bílé roste roztroušeně jako parazit na listnatých stromech, jedlích a borovicích. Je to prastará léčivá rostlina, u druidů (Keltští kněží) byla považována za všelék, který odhání každé zlo. Také staří bylinkáři je používali jako vynikající a bezpečně působící prostředek proti padoucnici. Dnes se používá například při chronických křečích.
Zajímavostí je, že se listy a slabé větévky jmelí sbírají pouze od začátku října do poloviny prosince, a v březnu a dubnu. V ostatních měsících jmelí léčivé účinky nemá.
Pozor !! Při vnitřním užití jsou bobulky jmelí jedovaté!
Vazelína z jmelí bílého
Čerstvé bílé bobulky jmelí se smísí se sádlem na vazelínu. Používá se pouze zevně na omrzliny.
Rostlinní predátoři
Rostlinný predátor je rostlina, která usmrcuje jiné živočichy a živí se jimi. Konzumovaný živočich se nazývá kořist. Predátoři loví kořist buď přímo kousnutím, nebo nepřímo do pastí. Predátoři mají nezastupitelnou roli v ekosystémech, protože regulují četnost populace své kořisti. Rostlinný predátor se vyznačuje zejména svou velikostí. Bývá většinou velký, větší než obyčejné rostliny, například úponice jedovatá.
Rostlinní predátoři mohou zabíjet svou kořist pomalu nebo rychle. Každá rostlina ať už mudlovská nebo kouzelnická, má svoji zálibu zabíjet jiným stylem. Některé se vyžívají v pomalé smrti, jiné zase usmrtí co nejdříve a odčerpávají z kořisti živiny. Úponice jedovatá rada zabíjí pomalu, oběť dusí, láme kosti, přičemž například zubatá pelargonie je schopna zaútočit hned, ukousnout nějakou končetinu. V potravinových řetězcích rozlišujeme predátory prvního řádu, ti se živí jen býložravci, a predátory druhého řádu. To je ten zbytek. Predátor jen zřídka zkonzumuje celou kořist, protože některé její části, například kosti, peří a jiné, mohou být pro něj nepříjemné. Poměrně vzácným jevem je ukládání si nezkonzumovaných částí kořisti do zásoby. Dělá to například ďáblovo osidlo. Rostlinní predátoři hrají důležitou roli ve sklenících nebo zahradách, kde zajišťují ochranu proti škůdcům.
Jabloň zlatá
Tyto odrůdy se podařil uchovat v bezpečnosti jen jeden kus. Jelikož se nachází v podzemní zahradě ministerstva kouzel, tak k němu mnoho lidí nemá přístup. Široká veřejnost si myslí, že je to jen báchorka, ale opak je pravdou. Jablka jsou zlatá, ale jinak se ničím jiným nevyznačují.
Tato jablka jsou počítána v hodnotě jako galeony, i když jsou to jablka odlišná jen jejich vnějším pozlacením a tím, že nikdy nehnijí, nebývají napadána škůdci, přežívají nízké i vysoké teploty. Jejich krádež je přísně zakázána stejně tak, jako rozšiřování jeho semínek. Ministr magie zvykne za tato jablka přinést různé jiné suroviny do našeho světa. Ať už jsou to bylinky, kouzelné tvory z rezervací nebo nějaké lektvary.
Říká se, že když se pokácí tento poslední strom tohoto druhu, tak Ministerstvo magie padne. Je to jen pověra, avšak zrnka pravdy se skrývají zejména ve faktu, že mnohé útoky smrtijedů na Ministerstvo kouzel bylo podnikáno buď z podle bájných podzemních chodeb, nebo přímo z povrchu za účelem zničení stromu. Nikdy se jim to zatím nepodařilo, protože tento strom je chráněn štítovým kouzlem, které se nedá jen tak snadno zničit, a tak, než se jim to bylo podařilo, byl včas zachráněn.
Divoká rýže
Divoká, nebe takové indiánská rýže pochází ze Severní Ameriky. Byla známa již před 12 000 lety. Abychom se ale nemýlili. Tato rýže není tou klasickou rýží, jakou známé my. Jedná se o semeno vodní trávy, ovsuchy. Roste v plytkých vodách u břehů řek a jezer. Zajímavostí je, že ji domorodí obyvatele žnou z kánojí.
Tato rýže má vysoký obsah vitamínů B, bílkovin, vlákniny a minerálů. Je dokonce výživnější než klasická rýže. Snižuje krvní tlak a pomáhá odstraňovat cholesterol. Působí pozitivně i na trávicí soustavu a činnost črev.
Od „pravé“ rýže se ta indiánská liší nejen chutná, ale také vzhledem. Zrna ovsuchy jsou totiž velmi tmavá a navíc dlouhá.
Pro indiány to byla jedna ze základních potravin jejich jídelníčku.
Pokud se s ní ve svém životě stretnete, tak nezapomeňte, že vařit by se měla delší dobu než obyčejná rýže.
Náprstník
Náprstníky jsou dvouleté, vytrvalé byliny, které jsou rozšířeny v Evropě, severní Africe a střední Asii. Známe je asi 25 druhou. Rostou na slunečných pastvinách, ve světlech a smíšených lesů, na jejich okraji a na pahorkatinách. Pomáhá při léčení srdeční slabosti, poruše ledvin, depresi, nespavosti či migréně. Je však jedovatá, proto při použití na léčebné procesy musíme být mimořádně opatrní.
Preferuje vlhké, humusové, kamenité a slabě kyselé půdy. Kromě léčitelství či přípravě lektvarů se používá i pro okrasné účely, je však citlivá na nízké teploty. Plodem této rostliny je chlupatá, vejčitá, dvoupouzdrová tobola s vysokým obsahem semen. Sušíme ji při 60°C.
Pivoňka
Pivoňky jsou vytrvalé byliny, keře či polokry se střídavými, dleenými listy. Květy jsou oboupohlavní a bývají opylovány hmyzem. Rostou na všech světadílech severní polokouli, centrum mají ve Středomoří, v Číně a v Kaukazu. Původem jsou z Asie, jižní Evropy a západní Severní Ameriky (přičemž v Americe jsou zastoupeny 2 druhy).
Některé pivoňky dokáží přežít až sto let, přičemž každý rok nádherně rozkvetou, přičemž vůně těchto květin může být různá. Vyskytují se v různých barevných variacích jako bílé, růžové či červené květy. Pivoňka se také používá i jako svatební květ pro nevěstu.
Kromě své kráse má mnoho zajímavých léčivých schopností a také se používá v medicíně a přípravě lektvarů. Léčí nespavost, deprese, neplodnost, onemocnění jater, nadměrné pocení nebo léčí autoimunitní onemocnění. Bílé pivoňky jsou nejstarším léčivem tradiční čínské medicíny.
Kobří lilie
Tato magická rostlina je vskutku od těch ostatních naprosto jedinečná. Klasifikuje se jako hybrid rostliny a zvířete, neboť samotný vzhled této rostliny připomíná kobru – díky tomu má i svůj název. Mudlové tuto rostlinu přezdívají jako Darlingtonia Californica. Z jejich pohledu se jedná se o druh masožravé rostliny, která svoji kořist naláká vůní sladkého nektaru. Samozřejmě živý se hmyzem, který dovnitř za normálních okolností vletí skrz spodní otvory do vstupní komory, následně je lákána tělem rostliny až sklouzne (spadne) dovnitř. Využívá druh gravitační pasti, je-li kořist na svém správném místě, rostliny vyprodukuje šťávu, která kořist udusí a následně rozloží. Živiny vstřebá.
Tento jev se děje během toho, jak rostlina spí. V momentě, kdy se v její blízkosti vyskytne tvor, bytost či dokonce kouzelník is minimálním množstvím magické moci, Kobří lilie ožije.
V aktivním stavu je to vnímavá, pohyblivá rostlina, která se živí magickou energií. Nepohybuje se však z místa na místo, je omezena dosahem z místa, kde je zakořeněna. Nezpůsobuje žádná fyzická zranění. Uštknutí touto rostlinou způsobí pouze zarudnutí zasažené části těla. Takové sežehnutí je skoro stejné jako sežehnutí od kopřivy dvoudomé. Způsobuje to nektar, který se nachází na jejím prapodivném jazyce, který v nečinném stavu vypadá jako rybí ocas – obsahuje specifické látky schopné pohltit část magické moci a kyselinu mravenčí. Proto při uštknutí nepotřebuje kořist žádnou lékařskou pomoc a ani nemusí vůči této rostlině bránit. Jednoduše mu ukradla kousek moci, aby mohla žít dál. Existují však případy, kdy takové uštknutí způsobilo alergické reakce.
Živí se proto magií a hmyzem. Slouží jako okrasná rostlina, nemá žádné využití v přípravě lektvarů ani léčiv. Roste v Kalifornii a Oregonu. V přímořských, nižších polohách, které jsou vystaveny západnímu, oceánskému proudu vlhkého vzduchu.
Houby
Houby jsou velká říše heterotrofních prostředků nepohyblivých organismů bez fotosyntetických barviv. Věda o houbách se nazývá mykologie.
Živiny získávají saprofyticky nebo paraziticky, nejednou v symbióze s dalšími organizacemi, bez kterých by přežití nebylo možné. Tělo hub se označuje jako stélka. Houby se mohou rozmnožovat nepohlavně, například rozpadem stélky nebo pohlavního tvorba pohlavních výtrusů. Houby mají pro člověka jen velmi malý význam jako potrava. Nejjednodušší houby jsou kvasinky.
Tělo hub může být buď jednobuněčné, nebo (častěji) jej mohou tvořit mnohobuněčná houbová vlákna – hýfy. Hýfy se rozvětvují, vzájemně splétají a vytvářejí podhoubí – mycelium. Některé houby mohou tvořit různobarevné slizovité povlaky na různých organických substrátech, které jsou viditelné pouhým okem.
Houby známe jedlé, nejedlé a jedovaté.
Rostlinná pletiva
Pletivo je soubor buněk sloužících k určité funkci. Pojmem pletivo se určuje označující soubor rostlinných a houbových buněk.
Jednotlivé rostlinné buňky v pletivu jsou spojeny soustavou plazmatických kanaálů v buněčných stěnách. Studiem pletiv se zabývá histologie.
Podle způsobu vzniku dělíme pletiva na:
• pravé – vznikly dělením buněk na dceřiné buňky, zůstávají navzájem spojeny
• nepravé – vznikly seskupením původně volných buněk
Podle tvaru buněk, ztluštění buněčných stěn a mezibuněčných prostor rozeznáváme:
• parenchym – zpravidla živé buňky s tenkými stěnami. Nachází se zejména v listech a mladých částech rostlin
• prozenchym – podélně protáhlé buňky se šikmými příčnými přihrádkami, např. buňky cévních svazků.
• kolenchym – tvoří ho buňky, které jsou ztluštělé nejčastěji v rozích
• sklerenchym – zpevňovací pletivo. Buňky často nemají živý obsah, brzy odumírají, mají nejčastěji zpevňovací funkci, například v plodech peckovic
Ve vyšších rostlinách se vytvářejí soustavy pletiv plnící určitou funkci. Rozeznáváme čtyři základní soustavy pletiv:
• dělivé pletivo
• krycí pletivo
• vodivé pletivo
• základní pletivo