Vítejte v kabinetu Amy Petersnové

Skripta pro výuku 4. a 5. ročníku bylinkářství

Mimbulus Mimbletonia

Mimbulus Mimbletonia je ostnatá rostlina řadící se pod sukulenty (kaktusovité). Zdužnatělý stonek, spíše podlouhlý, dorůstá malé výšky, maximálně 10 centimetrů. Původ této rostliny je na blízkém východě, v oblasti Mezopotámie/Asýrie, na břehu řeky Tigris. Tato rostlina je čistě pouštní, vyskytovala se spíše na přechodu tamních pouští a stepí u Tigridu. Nejsou známky o tom, že by se usadila mimo tuto lokalitu. Preferuje polohlinité suché stepi a roste výhradně na slunných stanovištích. Dnes už je tato rostlina spíše pokojová.

Rostlina je vytrvalá, jakmile se někde usadí, vydrží tam třeba i několik let. Vzhled rostliny se dá popsat jako obyčejný malý kaktus s výrazně šedivým zabarvením. Po celém povrchu nadzemní části rostliny se nacházejí malé jamky, ze kterých rostou vždy tři jehlice, do různých stran. Tyto jehlice slouží k obraně rostliny, stejně jako tmavě zelená tekutina, jež je nazývána mrvomíza, která z ostnů začne stříkat kdykoliv, kdy se rostlina cítí ohrožená. Tato tekutina je charakteristická svým silným zápachem. Podzemní část rostliny není tolik výrazná, jelikož z důvodu minimální potřeby vody, a hlavně častém kořenění do písčitých půd nemá hluboké kořínky.

Rostlina jako celek se využívá hlavně pro dekorativní účely, je zvyklá na teplotu vzduchu okolo 24 °C (cca 75 °F). Zároveň, mrvomíza, která jí proudí z ostnů, se používá jako přísada do některých lektvarů.

Máta peprná

Máta peprná je vytrvalá bylina, jedna z nejstarších léčivek, známá již ve starém Egyptě. Pravděpodobně pochází ze západní Evropy, konkrétně z Anglie. Roste na březích, v příkopech a běžně se pěstuje v zahradách.

Kvete od července do září. Ve volné přírodě se vyskytuje jen zřídka. Nejlépe se jí daří ve vlhké půdě v polostínu, ale snese i sušší a slunná místa. Ze semen obvykle nevyrostou životaschopné rostliny, nejlépe se množí dělením trsů, řízky nebo oddenky, obvykle na jaře nebo na podzim.

Máta potřebuje hodně prostoru, proto se často pěstuje v květináčích, aby nezastínila ostatní rostliny. Jakmile se rozroste, nevyžaduje téměř žádnou péči.

Sběr

• Čerstvé listy lze trhat celé léto.
• Nať se stříhá těsně před květem, ideálně v poledne, kdy obsahuje nejvíce silic.
• Za příznivého počasí může rostlina dorůst znovu a být sklizena podruhé.

Účinky

Máta peprná má blahodárné účinky na trávicí systém:

• odstraňuje křeče,
• podporuje vylučování trávicích šťáv,
• působí protizánětlivě a proti nadýmání,
• podporuje funkci jater, slinivky břišní a žlučníku.

Při inhalaci pomáhá při zánětech dýchacích cest. Obsahuje mentol, který vyvolává pocit chladu a znecitlivuje, čímž zmírňuje svědění a další nepříjemné pocity.

Mátový čaj se podává při nechutenství, stresu, nespavosti a bolestech hlavy.

ZPŮSOBY UŽÍVÁNÍ 

 Čaj

3 lžičky řezaných sušených listů přelijeme ½ litrem vařící vody, necháme 15 minut louhovat. Pijeme neslazený, 2 šálky denně.

Mátové bonbóny proti kašli

Ingredience:

• 120 g medu
• 100 g krystalového cukru
• 2 lžíce velmi silného mátového čaje
• šťáva z poloviny citronu

Postup: Med, cukr a citronovou šťávu vaříme, dokud při zkoušce drátěným očkem nevznikne tzv. velká perla (kapka na talíři ztvrdne). Přidáme 2 lžíce silného mátového čaje nebo mátové šťávy s lihem (1:1), krátce povaříme. Hmotu vylijeme na navlhčenou nebo namaštěnou desku, krájíme mokrým nebo namaštěným nožem na kostičky. Po ztuhnutí ukládáme do uzavřených sklenic, aby bonbóny nezvlhly.

Bonbóny pomáhají při kašli a nachlazení.

Jmelí bíle

Jmelí bílé roste roztroušeně jako poloparazit na listnatých stromech, jedlích a borovicích. Jedná se o prastarou léčivou rostlinu, kterou druidové (keltské kněžstvo) považovali za všelék, schopný odhánět zlo. Staří bylinkáři ji využívali jako účinný prostředek proti padoucnici. V současnosti se používá například při chronických křečích a v některých případech jako podpůrná bylina v alternativní medicíně.

Sběr

Listy a slabé větévky jmelí se sbírají pouze:

• od začátku října do poloviny prosince
• v březnu a dubnu

V ostatních měsících jmelí nemá prokazatelné léčivé účinky.

Upozornění

Bobule jmelí jsou při vnitřním užití jedovaté! Obsahují toxické látky, které mohou způsobit vážné zdravotní komplikace. Nedoporučuje se jejich použití ani zevně, pokud nejsou odborně zpracovány.

Vazelína z jmelí bílého

Historicky se připravovala vazelína z čerstvých bílých bobulí jmelí, smíchaných se sádlem. Používala se zevně na omrzliny.  !!!Současná fytoterapie však tento postup nedoporučuje, vzhledem k riziku absorpce toxických látek přes pokožku.!!!

Plícník lekářský

Plicník patří mezi vytrvalé byliny. Vyskytuje se ve světlých listnatých lesích, lipových hájích, na okrajích lesů nebo v křovinách. Preferuje výživnou písčitou až jílovitou půdu, snese jak vlhčí, tak sušší podmínky. Kvete od března do května.

Roste téměř v celé Evropě, s výjimkou Britských ostrovů. Jeho výskyt sahá od Francie po Ukrajinu, na severu po jižní Skandinávii, na jihu po severní Itálii a Bulharsko.

Ve středověku byl plicník oblíbenou a hojně využívanou léčivou rostlinou. Dnes se používá méně, ale stále má své místo v tradiční fytoterapii. Pomáhá zejména při:

• kašli, chrapotu, zánětech průdušek, astmatu,
• plicní tuberkulóze (historicky),
• odkašlávání – působí expektoračně,
• uklidnění a ochraně sliznic,
• protizánětlivě a dezinfekčně,
• slabě močopudně,
• zvyšuje srážlivost krve

Plicník se často používá ve směsích s jinými bylinami, jako jsou:

• jitrocel,
• podběl,
• přeslička,
• fenykl.

K zevnímu použití se připravuje zápar nebo odvar, slouží k omývání hnisajících ran a hemeroidů, kde se uplatňuje změkčující a svíravý účinek plicníku, používá se i k přípravě teplých obkladů.

Náprstník

Náprstníky jsou dvouleté až vytrvalé byliny, které se přirozeně vyskytují v Evropě, severní Africe a střední Asii. Existuje přibližně 25 druhů.

Rostou na slunných pastvinách, ve světlých a smíšených lesích, na jejich okraji a v pahorkatinách. Nejlépe se jim daří ve vlhkých, humózních, kamenitých a mírně kyselých půdách. Jsou citlivé na nízké teploty, ale často se pěstují i jako okrasné rostliny.

Léčivé účinky a rizika

Náprstník se historicky používal při:

• slabosti srdce (obsahuje srdeční glykosidy jako digoxin),
• poruchách ledvin,
• depresi, nespavosti, migréně.

Všechny části rostliny jsou jedovaté. Při léčebném použití je nutná velká opatrnost, protože předávkování může způsobit:

• nepravidelný srdeční rytmus,
• nevolnost,
• zvracení,
• v krajním případě i zástavu srdce.

V moderní medicíně se využívají přesně dávkované syntetické formy, například digoxin, který se získává z náprstníku.

Pěstování a zpracování

• Plodem je chlupatá, vejcovitá, dvoupouzdrá tobolka s vysokým obsahem semen.
• Sušení listů pro léčebné účely se doporučuje při teplotě 60–65 °C, ideálně v prvním roce růstu, kdy je koncentrace účinných látek nejvyšší.

Pivoňka

Pivoňky jsou vytrvalé byliny, keře nebo polokeře se střídavými, dlanitě členěnými listy. Jejich květy jsou oboupohlavné a opylovány hmyzem. Rostou na všech kontinentech severní polokoule, přičemž hlavní centra výskytu se nacházejí ve Středomoří, Číně a na Kavkaze. Původně pocházejí z Asie, jižní Evropy a západní části Severní Ameriky, kde se vyskytují dva druhy.

Některé pivoňky se dožívají až sto let, přičemž každoročně bohatě kvetou. Jejich vůně se může lišit podle odrůdy. Květy se vyskytují v různých barevných variantách bílé, růžové i červené. Pivoňka je oblíbená také jako svatební květina pro nevěsty.

Léčivé účinky

Kromě své krásy mají pivoňky i zajímavé léčivé vlastnosti. Používají se v medicíně i při výrobě elixírů. Pomáhají při:

• nespavosti,
• depresích,
• neplodnosti,
• onemocněních jater,
• nadměrném pocení,
• autoimunitních onemocněních.

Bílé pivoňky patří mezi nejstarší léčiva tradiční čínské medicíny.

Kaktusovník bodavý

Tato zahradní rostlina, jejímž původním prostředím je les, je vysoce nebezpečná. Největší hrozbu představují samovolně vystřelované zelené ostré trny, které vyrůstají z jejího povrchu. Trny připomínají jehlice, avšak jsou výrazně ostřejší a mohou způsobit vážná poranění.

Rostlina je mohutná, dorůstá výšky dvou až tří metrů. Má velké, podlouhlé až eliptické listy zelené až hnědé barvy, které jsou nepravidelně uspořádané a hustě naskládané po celé délce stonku.

Ve vhodných podmínkách může rozkvést zelenobílými květy, které se objevují výhradně v noci. Rostlina vyžaduje náročnou péči. Daří se jí při zálivce maximálně jednou týdně, jinak může být přelitá nebo zahnívat.

Magické využití

Kouzelníci tuto rostlinu pěstují především kvůli jedu obsaženému v její šťávě. Ten je:

• účinný proti zahradním škůdcům,
• v minulosti byl opakovaně využíván jako jed a to jak v lektvarech, tak v obraně.

Jabloň zlatá

Této odrůdě se podařilo uchovat v bezpečí pouze jediný kus. Nachází se v podzemní zahradě Ministerstva kouzel, kam má přístup jen hrstka vyvolených. Široká veřejnost se domnívá, že jde o pouhou báchorku, ale opak je pravdou.

Jablka tohoto stromu jsou zlatá, avšak jinak se navenek ničím zvláštním nevyznačují. Přesto jsou ceněna jako galeóny. Nejen pro svůj vzhled, ale i pro magické vlastnosti:

• nikdy nehnijí,
• nepodléhají škůdcům,
• odolávají extrémním teplotám.

Jejich krádež je přísně zakázaná, stejně jako šíření semínek. Ministr magie je občas vyměňuje za vzácné suroviny – bylinky, magické tvory z rezervací nebo lektvary, které by jinak nebylo možné získat.

Proroctví a útoky

Říká se, že pokud bude tento poslední strom vyrván ze země, Ministerstvo kouzel padne. Ačkoli jde o pověru, jisté náznaky pravdy se skrývají v tom, že mnohé útoky Smrtijedů směřovaly právě k tomuto stromu – buď z bájných podzemních chodeb, nebo z povrchu, s cílem ho zničit.

Dosud se jim to nepodařilo. Strom je chráněn štítovým kouzlem, které nelze snadno prolomit. A tak, kdykoli se zdálo, že je v ohrožení, byl včas zachráněn.

Divoká rýže

Divoká, nebo také indiánská rýže, pochází ze Severní Ameriky a byla známá již před více než 12 000 lety. Aby nedošlo k omylu, nejde o klasickou rýži, jak ji známe dnes. Jedná se o semena vodní trávy z rodu Zizania, známé také jako ovsucha.

Roste v mělkých vodách u břehů řek a jezer, zejména v oblasti Velkých jezer. Zajímavostí je, že ji domorodí obyvatelé tradičně sklízeli z kánojí, jemným vytřásáním z klasů do lodě.

Výživové vlastnosti

Divoká rýže má:

• vysoký obsah vitamínů skupiny B (zejména B3, B6, B9),
• více bílkovin než běžná rýže,
• hodně vlákniny,
• bohatství minerálů jako hořčík, fosfor, zinek a mangan.

Je výživnější než klasická rýže, pomáhá:

• snižovat krevní tlak,
• odstraňovat cholesterol,
• podporovat trávení a činnost střev.

Vzhled a chuť

Od „pravé“ rýže se liší:

• tvarem – zrna jsou dlouhá a štíhlá,
• barvou – velmi tmavá až černá,
• chutí – jemně oříšková, zemitá a lehce kouřová.

Původní význam

Pro původní obyvatele Severní Ameriky byla divoká rýže základní potravinou, nejen kvůli výživě, ale i jako součást rituálů a harmonického vztahu k přírodě.

Příprava

Pokud se s ní setkáte, pamatujte, že:

• Vyžaduje delší dobu vaření než běžná rýže.
• Je vhodná jako příloha, do salátů, polévek nebo jako součást vegetariánských jídel.

Rostlinní predátoři

Rostlinný predátor je rostlina, která usmrcuje jiné živočichy a živí se jimi. Živočich, který je konzumován, se nazývá kořist. Predátoři loví svou kořist buď přímo tím, že ji „kousnou“, nebo nepřímo pomocí různých pastí.

Predátoři mají v ekosystémech nezastupitelnou roli, protože regulují početnost populace své kořisti.

Rostlinný predátor se vyznačuje především svou velikostí. Bývá obvykle velký, větší než běžné rostliny, například jedovatá úponice. Rostlinní predátoři mohou svou kořist zabíjet pomalu nebo rychle. Každá rostlina, ať už mudlovská nebo kouzelnická, má svůj vlastní způsob zabíjení. Některé si „užívají“ pomalou smrt, jiné se snaží kořist usmrtit co nejrychleji a ihned z ní vysát živiny. Jedovatá úponice zabíjí pomalu – svou oběť dusí, láme jí kosti. Zato zubatá pelargonie dokáže zaútočit okamžitě a ukousnout třeba i končetinu.

V potravních řetězcích rozlišujeme predátory 1. řádu (živí se pouze býložravci) a predátory 2. řádu. Predátor jen zřídka zkonzumuje celou kořist, protože některé její části (např. kosti, peří a další) pro něj mohou být nepoživatelné nebo nepříjemné. Poměrně vzácným jevem je ukládání nesnědených částí kořisti „na později“. Dělá to například Ďáblovo osidlo.

Rostlinní predátoři hrají důležitou roli i ve sklenících nebo zahradách, kde poskytují ochranu proti škůdcům.

Kobří lilie

Tato magická rostlina je skutečně zcela jedinečná. Klasifikuje se jako hybrid rostliny a zvířete, neboť svým vzhledem připomíná kobru a právě odtud pochází její název. Mudlové ji znají pod označením Darlingtonia californica, a z jejich pohledu jde o masožravou rostlinu, která svou kořist láká vůní sladkého nektaru.

Živí se hmyzem, který vletí skrz spodní otvory do vstupní komory. Tam je veden tvarem rostliny až sklouzává dolů. Kobří lilie využívá gravitační past a jakmile je kořist na správném místě, rostlina uvolní šťávu, která ji udusí a rozloží. Živiny následně vstřebá.

Tento proces probíhá během spánku rostliny. Jakmile se v její blízkosti objeví tvor, bytost nebo čaroděj s byť jen minimálním množstvím magické moci, Kobří lilie ožívá.

Magické chování

V aktivním stavu je to vnímavá a pohyblivá rostlina, která se živí magickou energií. Nepohybuje se však z místa čili je pevně zakořeněná a omezená svým dosahem.

Nezpůsobuje žádná vážná fyzická zranění. Uštknutí touto rostlinou vede pouze k zarudnutí postiženého místa, podobně jako při kontaktu se žahavými chloupky kopřivy. Tento efekt způsobuje nektar, který se nachází na jejím podivném „jazyku“, jenž v nečinném stavu připomíná rybí ocas. Obsahuje specifické látky, které dokáží pohltit část magické moci a také kyselinu mravenčí.

Oběť nepotřebuje lékařskou pomoc a nemusí se bránit. rostlina si jednoduše vezme malý díl magie, aby mohla přežít. Existují však vzácné případy alergických reakcí.

Výskyt a využití

Kobří lilie se živí magií a hmyzem. Slouží výhradně jako okrasná rostlina. nemá žádné využití v přípravě elixírů ani léčiv.

Roste v Kalifornii a Oregonu, v přímořských nížinách, které jsou vystaveny západnímu oceánskému proudění vlhkého vzduchu.

Houby

Houby jsou velká říše heterotrofních (cizopasných) nepohyblivých organismů bez fotosyntetických barviv. Věda o houbách se nazývá mykologie.

Živiny získávají saprofyticky (rozkladem organické hmoty) nebo paraziticky (cizopasením), nezřídka v symbióze s dalšími organismy, bez kterých by přežití nebylo možné. Tělo hub se označuje jako stélka.

Houby se mohou rozmnožovat nepohlavně, například rozpadem stélky, nebo pohlavně (tvorbou pohlavních výtrusů).

Houby mají pro člověka jen velmi malý význam jako potrava. Nejjednodušší houby jsou kvasinky.

Tělo hub může být buď jednobuněčné, nebo (častěji) ho mohou tvořit mnohobuněčná houbová vlákna - hyfy. Hyfy se rozvětvují, vzájemně splétají a vytvářejí podhoubí - mycélium. Některé houby mohou tvořit různobarevné slizovité povlaky na různých organických substrátech, které jsou viditelné pouhým okem.

Houby známe jedlé, nejedlé a jedovaté.

Rostlinná pletiva

Pletivo je soubor buněk sloužících k určité funkci. Pojmem pletivo se označuje soubor rostlinných a houbových buněk. Jednotlivé rostlinné buňky v pletivu jsou spojeny soustavou plazmatických kanálů v buněčných stěnách. Studiem pletiv se zabývá histologie.

Rozdělení pletiv podle způsobu vzniku:

• Pravá pletiva: Vznikla dělením buněk na dceřiné buňky, které zůstávají navzájem spojené.
• Nepravá pletiva: Vznikla seskupením původně volných buněk.

Rozdělení pletiv podle tvaru buněk, ztluštění buněčných stěn a mezibuněčných prostorů:

• Parenchym: Zpravidla živé buňky s tenkými stěnami. Nachází se zejména v listech a mladých částech rostlin.
• Prozenchym: Podélně protáhlé buňky se šikmými příčnými přepážkami, např. buňky cévních svazků.
• Kolenchym: Tvoří ho buňky, které mají ztluštělé stěny nejčastěji v rozích.
• Sklerenchym: Zpevňovací pletivo. Buňky často nemají živý obsah, brzy odumírají, mají nejčastěji zpevňovací funkci, například v plodech peckovic.

Základní soustavy pletiv ve vyšších rostlinách:

Ve vyšších rostlinách se vytvářejí soustavy pletiv plnící určité funkce. Rozlišujeme čtyři základní soustavy pletiv:

1. Delivé pletivo
2. Krycí pletivo
3. Vodivé pletivo
4. Základní pletivo